Jiřímu Brandèsovi.
Ta zahrada našeho dětství, — řekl pan Bergeret, — ta zahrada, kterou jste prošli celou dvaceti kroky, byla nám nesmírným světem, plným úsměvů i hrůz.
— Luciane, pamatuješ se na Tchoře? — otázala se Zoë, usmívajíc se, jak měla ve zvyku, sevřenými rty a s nosem nad ruční prací.
— Zdali se pamatuji na Tchoře!… Ze všech postav, které se před mýma očima vystřídaly v mém dětství, zjev Tchořův mi utkvěl v paměti nejjasněji. Ve vzpomínkách vidím kdejaký rys jeho tváře i jeho povahy. Měl šišatou lebku…
— Nízké čelo, — dodala slečna Zoë.
A sestra i bratr střídavě odříkávali jednotvárným hlasem a s pitvornou vážností údaje jako z úředního popisu osoby:
— Nízké čelo.
— Různobarevné oči.
— Plachý pohled.
— U očních koutků vrásky.
— Ostře vysedlé lícní kosti, kůži na nich červenou a lesklou.
— Boltce bez zahnutých okrajů.
— Rysy obličeje docela nevýrazné.
— Jen ruce, stále pohyblivé, prozrazovaly hnutí mysli.
— Byl hubený, trochu sehnutý, na pohled slabý…
— Ale ve skutečnosti vládl neobyčejnou silou.
— Bez obtíží ohnul pětifrank mezi ukazováčkem a palcem…
— A ten měl ohromný.
— Mluvil protahovaným hlasem…
— A medově sladkou řečí.
Najednou pan Bergeret živě zvolal:
— Zoë! Vynechali jsme „žluté vlasy, vousy i vlasy řídké“. Začněme znova.
Pavla s údivem poslouchala to podivné odříkávání a zeptala se pak otce a tety, jak se mohli tomu článku naučit zpaměti a proč jej odříkávají jako litanii.
Pan Bergeret vážně odpověděl:
— Pavlo, to, cos tu právě slyšela, to je zvykem posvěcený, tak říkajíc liturgický text, užívaný v rodině Bergeretů. Sluší se tě s ním seznámit, abychom jej, tvá teta a já, nevzali s sebou do hrobu. Tvůj dědeček, milá dcero, tvůj dědeček Eligius Bergeret — a ten si nepotrpěl na žádné hloupé žerty — měl tenhle kus prózy ve vážnosti, hlavně pro jeho původ. Nazýval jej „Anatomií Tchoře“. A říkával, že má po některých stránkách anatomii Tchoře raději než anatomii Quaresmeprenanta. „Kdežto popis,“ říkával, „jejž sestavil Xenomanes, je učenější a bohatší neobyčejnými a hledanými výrazy, popis Tchoře velice nad něj vyniká průzračností myšlenek a jasným slohem“. Soudil tak o něm proto, že doktor Ledouble z Toursu nepodal ještě výklad třicáté, jedenatřicáté a dvaatřicáté kapitoly čtvrté knihy Rabelaisovy.
— Ničemu z toho nerozumím, — řekla Pavla.
— To poněvadž neznáš Tchoře, milá dcero. Musíš vědět, že ani já ani teta Zoë jsme nebyli jako děti s žádnou osobou obeznámeni tak jako s Tchořem. V domě tvého dědečka Bergereta se o něm mluvilo každou chvíli. Kdekdo, hned ten, hned onen, měl za to, že ho viděl.
Pavla se zeptala:
— Co to bylo zač, ten Tchoř?
Místo aby odpověděl, pan Bergeret se rozesmál a zasmála se i slečna Bergeretová, rty při tom majíc sevřeny.
Pavla se dívala s jednoho na druhého. Připadalo jí divné, že se teta směje tak ochotně, a ještě více ji přivádělo v údiv to, že se směje v souhlase a v dokonalé shodě se svým bratrem. Bylo to vskutku zvláštní, poněvadž bratr a sestra se jinak v nazírání různili.
— Tatínku, řekni mi, co to bylo zač, ten Tchoř. Když to mám vědět, musíš mi to říci.
— Tchoř, milá dcero, byl zahradník. Pocházel z vážené artéské zemědělské rodiny a v Saint-Omeru si zřídil školku. Ale zákazníci s ním nebyli spokojeni a obchod mu upadal. Zanechal ho a dával se najímat na den. Ale ti, kteří používali jeho služeb, vždycky si ho chválit nemohli.
Slečna Bergeretová dodala, stále ještě se smějíc:
— Pamatuješ se, Luciane, jak otec říkával, když na psacím stolku nenašel kalamář, pera, vosk nebo nůžky: „To se tu jistě zas potloukal Tchoř.“
— Á, dobrou pověstí, — odpověděl pan Bergeret, — Tchoř nevynikal.
— A to je všecko? — zeptala se Pavla.
— Ne, milá dcero, to není všecko. Tchoř měl tu pozoruhodnou vlastnost, že jsme ho sice znali, byli jsme mu zvyklí, ale on při tom…
— …neexistoval, — řekla Zoë.
— To je řeč, Zoë! A proč takhle rušit kouzlo? Tchoř neexistoval! Zoë, ty se to odvažuješ říci? Ty bys to mohla tvrdit, Zoë? Uvažovala jsi dost o rozmanitých formách existence, o způsobech jsoucnosti, abys mohla prohlásit, že Tchoř neexistoval, že žádného Tchoře nebylo? Milá sestro, Tchoř existoval. Byla to ovšem existence poněkud zvláštní.
— Rozumím tomu čím dále, tím méně, — řekla Pavla malomyslně.
— Hned ti vysvitne pravda, milá dcero. Věz, že Tchoř se narodil ve zralém věku. Já byl tou dobou ještě dítě, tvá teta byla už děvčátko. Bydlili jsme v Saint-Omeru, v domku na předměstí. Naši rodiče vedli pokojný život v ústraní, až je tam objevila jedna stará saint-omerská dáma. Jmenovala se paní Cornouillerová, žila v svém sídle, nazvaném Kratochvíle, pět mil od města a byla pratetičkou mé matky. Z příbuzenského práva vyžadovala od našeho otce a od naší matky, aby jezdili každou neděli na večeři do Kratochvíle, ačkoli se tam nadmíru nudili. Říkala, že se sluší v neděli večeřet mezi svými a že ten starý zvyk nezachovávají jenom takoví lidé, kteří nejsou z dobré rodiny. V Kratochvíli můj otec nudou div neplakal. Vidět, jak je zoufalý, to bylo přímo bolestivé. Paní Cornouillerová to však neviděla. Ona neviděla nic. Moje matka byla už statečnější. Trpěla sice právě tak jako otec a možná, že i víc, ale usmívala se při tom.
— Trpět je údělem ženy, — řekla Zoë.
— Zoë, utrpení je údělem všeho, co žije na světě. Ale i když rodiče ta nešťastná pozvání odmítali, nic jim to nebylo platné. Neděli co neděli pro ně po poledni přijížděl vůz paní Cornouillerové. Musilo se jet do Kratochvíle; nějak se tomu závazku vyhnout, to nebylo vůbec dovoleno. Byl to zavedený řád a porušit jej mohla jen vzpoura. Můj otec se na konec vzbouřil a zapřisáhl se, že už nevyhoví ani jednomu pozvání paní Cornouillerové. Ponechával na matce, aby si vymýšlela slušné záminky a rozmanité důvody, proč k ní nemohou jet, ačkoli toho byla pramálo schopna. Matka neuměla nic předstírat.
— Řekni, Luciane, že nechtěla. Lhát by byla uměla jako kdokoliv jiný.
— Když měla dobré důvody, uváděla je ovšem raději, než aby si vymýšlela špatné. Pamatuješ se, milá sestro, jak jednou u stolu prohodila: „Zoë má na štěstí záduchu: do Kratochvíle tak brzy nepojedeme.“
— Vskutku, máš pravdu! — odpověděla Zoë.
— Ty ses vyléčila, Zoë. A paní Cornouillerová se jednoho dne objevila u naší matky a řekla jí: „Milenko, pevně spoléhám, že v neděli přijedete se svým manželem do Kratochvíle na večeři.“ Ale matka měla od svého manžela výslovně přikázáno, aby paní Cornouillerové udala nějaký platný důvod, proč tam nemohou, a tak si v nejvyšší nouzi vymyslila příčinu nepravdivou. „Drahá paní, je mi to velice líto. Ale my nemůžeme. V neděli čekám zahradníka.“
Při těch slovech pohlédla paní Cornouillerová skleněnými dveřmi ze salonu do naší divoké zahrádky. Na brslenech a na šeřících bylo tam dokonale znát, že zahradnický nůž je věc úplně jim neznámá a neznámá že jim už asi i zůstane. „Vy čekáte zahradníka! A proč?“ — „Bude pracovat v zahradě.“
A jak se tak matka mimovolně podívala na ten čtverec všelijakého plevele a polodivokých rostlin, který nazvala zahradou, s hrůzou poznala celou pravděnepodobnost svého výmyslu. „Ten člověk,“ řekla paní Cornouillerová, „může zrovna tak přijít a pracovat v té vaší… zahradě v pondělí nebo v úterý. Bude to ostatně i lepší. V neděli se nemá pracovat.“ — „Mezi týdnem je zaměstnán.“
Často jsem pozoroval, že proti nejzpozdilejším a nejsměšnějším důvodům bývá nejméně námitek: protivník při nich vypadne z konceptu. Paní Cornouillerová naléhala méně, než jak se dalo čekat od její osoby, tak málo ochotné ustupovat. A když se zvedala s křesla, zeptala se: „Jak mu říkáte, milenko, tomu vašemu zahradníkovi?“ — „Tchoř,“ odpověděla matka docela bez váhání.
Tchoř dostal jméno. Od této chvíle existoval. A jak paní Cornouillerová odcházela, brumlala: „Tchoř! Tohohle, myslím, znám. Tchoř? Tchoř! Jakpak bych ho neznala! Ale nemohu si vzpomenout… Kde bydlí?“ — „On se dává najímat na den. Když ho kdo potřebuje, vzkáže mu k tomu nebo k onomu.“ — „Ovšem, to jsem si hned myslila: je to takový darmochleb, poběhlík… takový ničema. Na toho si, milenko, dejte pozor.“
A od toho okamžiku měl Tchoř i svou povahu.
V tom přišli pánové Goubin a Jan Marteau. Pan Bergeret jim vysvětlil, o čem se právě hovořilo.
— Mluvili jsme tu o někom, kdo se jednoho dne narodil z vůle mé matky jako saint-omerský zahradník a od ní dostal i jméno. A hned začal působit.
— Milý mistře, nechtěl byste to opakovat? — řekl pan Goubin, otíraje si sklo na skřipci.
— Velice rád, — odpověděl pan Bergeret. — Nebylo zahradníka. Zahradník neexistoval. I řekla matka: „Čekám zahradníka.“ V tu chvíli zahradník byl. A začal působit.
— Milý mistře, — zeptal se pan Goubin, — jak mohl působit, když neexistoval?
— Jakousi existenci on měl, — odpověděl pan Bergeret.
— Míníte existenci smyšlenou, — odvětil pohrdavě pan Goubin.
— Cožpak smyšlená existence není nic? — zvolal mistr. — A cožpak postavy mytické nejsou s to, aby působily na lidi? Přemýšlejte o mytologii, pane Goubine, a shledáte, že nejhlubší a nejtrvalejší vliv na duše nemají bytosti skutečné, nýbrž smyšlené. Vždy a všude vnukaly národům nenávist a lásku, hrůzu a naději, radily k zločinům, přijímaly oběti, zaváděly mravy a dávaly zákony právě bytosti o nic skutečnější než Tchoř. Pane Goubine, přemýšlejte o věčné mytologii. Tchoř je postava mytická, třebas i uznávám, že jedna z nejpodružnějších a nejnižšího řádu. Kdysi zasedal u stolu našich severských venkovanů hrubý satyr a ten byl uznán za hodna, aby se objevil na obraze Jordaensově, v bajce La Fontainově. Chlupáč, jejž zrodila Sycorax, dostal se do vznešeného světa Shakespearova. Tchoř nemá to štěstí a vždycky bude umělci a básníky opomíjen. Nedostává se mu velikosti, nic na něm není zvláštního, chybí mu sloh a osobitost. Zrodil se z duchů příliš rozumných, mezi lidmi, kteří uměli číst a psát a nevyznamenávali se tou rozkošnou obrazností, jaká rozsévá bajky. Myslím, pánové, že to, co jsem tu řekl, stačí, aby vám vysvitla pravá povaha Tchořova.
— Už je mi jasná, — řekl pan Goubin.
A pan Bergeret pokračoval v své řeči:
— Tchoř byl. Mohu to potvrdit. On byl. Uvažujte o tom, pánové, a přesvědčíte se, že být nikterak nezahrnuje existenci hmotnou, že to je pouhá vazba mezi podmětem a jeho přívlastkem a vyjadřuje to jenom jakýsi vztah.
— Ovšem, — dodal Jan Marteau, — ale být a nemít přívlastky, to je být tak málo jako nic. Nevím už, kdo se to před dávnými časy vyjádřil takto: „Jsem, kterýž jsem.“ Promiňte, že si nevzpomínám. Člověk nemůže podržet všecko v paměti. Ale ta nepovědomá osobnost, když takto promluvila, dopustila se neobyčejně velké neopatrnosti. Takovým neprozřetelným slovem dala na srozuměnou, že nemá ani přívlastků ani jakýchkoli vztahů, a tím prohlásila, že neexistuje a lehkomyslně škrtla sama sebe. Sázím se, že se už o ní nemluvilo.
— Prohrál jste, — odpověděl pan Bergeret. — Špatný dojem tohoto sobeckého výroku napravila tím, že si přisvojila hromadu přívlastků, a mluvilo se o ní velice mnoho, jenže v tom obyčejně nebylo smyslu.
— Tomu já nerozumím, — řekl pan Goubin.
— Není třeba, aby se tomu rozumělo, — odpověděl Jan Marteau.
A poprosil pana Bergereta, aby vyprávěl o Tchořovi.
— Je to od vás velice milé, že mě o to žádáte, — odvětil mistr. — Tchoř se narodil v druhé polovině XIX. století v Saint-Omeru. Bylo by pro něho bývalo lépe, kdyby se byl narodil o několik století dříve v lese ardenském nebo brocéliandském. Byl by to býval úžasně zchytralý zloduch.
— Šálek čaje, pane Goubine, — nabízela Pavla.
— Tchoř tedy byl zloduch? — zeptal se Jan Marteau.
— Jistým způsobem, — odpověděl pan Bergeret, — byl zlý, ale ne docela. Má se to s ním asi tak jako s čerty; ti prý jsou velice zlí, ale když se s nimi stýkáte častěji, objevíte na nich i vlastnosti dobré. A skoro mám za to, že se Tchořovi křivdilo. Paní Cornouillerová byla sic proti němu zaujata a hned ho podezírala, že je to darmochleb, opilec a zloděj, ale uváživši, že se jistě spokojí s málem, když jeho služeb užívá naše matka, protože ta přece není bohatá, — ptala se sama sebe, zda by to nebylo pro ni výhodné, aby ho zaměstnávala místo dosavadního svého zahradníka, neboť ten sice má lepší pověst, ale i větší požadavky. Nastával čas, kdy se přistřihují tisy. Pomyslila si: Když manželka Eligia Bergereta, protože ta přece je chudá, mnoho Tchořovi nedává, dám mu já, protože jsem bohatá, ještě méně, neboť je zvykem, že bohatí platí hůře než chudí. A v duchu již viděla své tisy přistřižené do stěn, do koulí, do jehlanců a k tomu lacino. „To už já si dám pozor,“ řekla si, „aby Tchoř nelelkoval a neokrádal mě. Nic tím nemohu ztratit a budu z toho mít jen užitek. Tihle tuláci pracují někdy mnohem zručněji než poctiví dělníci.“ Rozhodla, že to zkusí, a řekla matce“ „Milenko, pošlete mi toho Tchoře. Mám pro něj v Kratochvíli práci.“ Matka jí to slíbila. Ráda by to byla i splnila. Ale opravdu to nebylo možné. Paní Cornouillerová čekala v Kratochvíli Tchoře a čekala ho marně. Byla důsledná v myšlení a vytrvalá v záměrech. Když zase navštívila mou matku, stěžovala si jí, že o tchořovi není ani slechu. „Cožpak jste mu neřekla, milenko, že ho čekám?“ — „Ale ano! Jenže on je takový zvláštní, takový nevyzpytatelný…“ — „Ó, takovéhle já znám. To už já vím, co to je zač, ten váš Tchoř. Ale ani nejvrtošivější dělník se nebude přece zdráhat pracovat v Kratochvíli. Můj dům je, myslím, známý. Tchoř udělá, co poroučím, a to hbitě, milenko. Řekněte mi jen, kde bydlí; zajdu si k němu sama.“ Matka odpověděla, že to neví; není prý známo, že by měl nějaké bydliště, je bez přístřeší. „Od té doby jsem ho už neviděla. Myslím, že se skrývá.“ Mohla snad říci něco lepšího?
Paní Cornouillerová ji však poslouchala s jakousi nedůvěrou; měla ji v podezření, že Tchoře lstivě zabírá pro sebe, že nedopustí, aby ho kdo vyhledal, poněvadž se bojí, že by o něho přišla nebo že by měl větší požadavky. A paní Cornouillerová usoudila, že matka je opravdu příliš sobecká. Mnoho úsudků, přijatých celým světem a posvěcených dějinami, je odůvodněno právě tak dobře jako tento.
— To je zas pravda, — podotkla Pavla.
— Co je pravda? — zeptala se Zoë, napolo dřímajíc.
— Že soud dějin je často nesprávný. Vzpomínám si, tatínku, jak jsi jednou povídal: „Paní Rolandová byla velice bláhová, že se dovolávala nestranného potomstva a při tom si neuvědomila, že když jsou její současníci zlé opice, bude se i její potomstvo skládat ze samých zlých opic.“
— Pavlo, — otázala se slečna Zoë přísně, — jakou má souvislost příběh o Tchořovi s tím, co nám tu povídáš?
— Velikou, teto.
— Já ji nevidím.
Ale pan Bergeret dosti rád v řeči odbočoval a tak dceři odpověděl:
— Kdyby kdejaká křivda byla na konec napravena už na tomto světě, nikdy by si nikdo nebyl na to napravování vymyslil onen svět. Jak má, prosím vás, potomstvo spravedlivě soudit mrtvé? Jak je vyslechnout, když se nám ztrácejí ve stínu? A lidé na ně zapomínají v tu chvíli, kdy by k nim mohli být spravedlivi. Ale je vůbec kdy možné být spravedlivý? A co je to spravedlnost? Ovšem paní Cornouillerová přece jen musila časem uznat, že ji má matka nešidila a že Tchoř není k nalezení.
Ale toho úmyslu, že ho vypátrá, se nevzdala. Všech příbuzných, přátel, sousedů, služebných, dodavatelů se ptala, znají-li Tchoře. Jen dva nebo tři odpověděli, že o něm nikdy neslyšeli. Většinou byli přesvědčeni o tom, že ho viděli. „To jméno jsem slyšela,“ řekla kuchařka, „ale nevím, jaký k němu dát obličej.“ — „Tchoř! Jakpak bych ho neznal,“ řekl cestář, škrabaje se za uchem. „Ale nemohu vám říci, kdo to je.“ Nejpřesnější zprávu podal pan výběrčí Blaise. Ten prohlásil, že si Tchoře najal, aby mu na dvoře štípal dříví, od 19. do 23. října toho roku, kdy byla kometa.
Jednoho rána vpadla paní Cornouillerová supíc do otcovy pracovny. „Zrovna jsem viděla Tchoře.“ — „Tak?“ — „Viděla jsem ho.“ — „Myslíte?“ — „Jsem si tím jista. Šel těsně při zdi u domu páně Tenchantova. Pak zabočil do ulice Abatyší, kráčel velice rychle. Ztratil se mi.“ — „Byl to opravdu on?“ — „O tom nemůže být pochybnosti. Padesátník, hubený, sehnutý, vypadá jako tulák, na sobě má špinavou halenu.“ — „Ten popis,“ řekl otec, „se ovšem na Tchoře hodí.“ — „Tak vidíte! Ostatně já jsem na něho zavolala. Křikla jsem: ‚Tchoři!‘ a on se obrátil.“ — „Toho prostředku,“ řekl otec, „používají i policejní strážníci, aby se přesvědčili, mají-li před sebou hledaného zločince.“ — „Vždyť jsem vám říkala, že to byl on!… Tak jsem ho přece našla, toho vašeho Tchoře! Ale víte, ten člověk vypadá podezřele. Byli jste náramně neopatrní, vy a vaše žena, že jste ho tady zaměstnávali. Já se v obličejích vyznám a třeba jsem z něho viděla jen záda, přísahala bych na to, že to je zloděj a možná, že vrah. Boltce má bez zahnutých okrajů a tahleta známka neklame.“ — „Tak? Vy jste si všimla, že má boltce bez zahnutých okrajů?“ — „Mně neujde nic. Milý pane Bergerete, nechcete-li být zavražděn s ženou i s dětmi, toho Tchoře sem nepouštějte. Poradím vám něco: dejte si předělat všecky zámky.“
Nu a za několik dní potom se přihodilo, že paní Cornouillerové někdo ukradl ze zelinářské zahrady tři melouny. Zloděj nemohl být vypátrán a tak měla podezření na Tchoře. Do Kratochvíle byli povoláni četníci a tím, co vypovídali, jen ještě paní Cornouillerovou v jejích domněnkách utvrdili. Tenkrát byly zahrady v oné končině pustošeny tlupami pobertů. Ale v tomto případě se zdálo, že tu krádež spáchalo individuum jediné, a to s neobyčejnou obratností. Ani stopy po násilném vloupání, žádné otisky střevíců ve vlhké zemi. Zloděj tu nemohl být nikdo jiný než Tchoř. Tak usoudil strážmistr a ten toho o Tchořovi věděl! A kasal se, však že už tohohle ptáčka lapne!
Saint-omerské noviny věnovaly třem melounům paní Cornouillerové zvláštní článek a podle zpráv, jak je sebraly v městě, uveřejnily Tchořovu podobiznu. „Má nízké čelo,“ stálo v novinách, „různobarevné oči, plachý pohled, u očních koutků vrásky, ostře vysedlé lícní kosti, kůži na nich červenou a lesklou. Boltce má bez zahnutých okrajů. Je hubený, trochu sehnutý, na pohled slabý, ale ve skutečnosti vládne neobyčejnou silou: bez obtíží ohne pětifrank mezi ukazováčkem a palcem.“
Vším právem, jak ujišťovaly noviny, je mu připisováno množství krádeží, spáchaných s překvapující zručností.
Tchořem se zabývalo celé město. Jednoho dne se vynořila zpráva, že byl zatčen a uvězněn. Ale brzy se zjistilo, že ten člověk, kterého měli za Tchoře, je prodavač kalendářů a jmenuje se Rigobert. Protože se mu nedalo nic dokázat, byl po čtrnáctiměsíční vyšetřovací vazbě propuštěn. A Tchoře ne a ne dopadnout. Paní Cornouillerová byla okradena znovu a ještě směleji než po prvé. Někdo jí vzal z kredence tři stříbrné lžičky.
Poznala v tom dílo Tchořovo. Dala si přidělat na dveře svého pokoje řetěz a od té doby nemohla spát.
K desáté hodině večer, když se Pavla vrátila do svého pokoje, řekla slečna Bergeretová bratrovi:
— Nezapomeň vyprávět o tom, jak Tchoř svedl kuchařku paní Cornouillerové.
— Mám to na mysli, milá sestro, — odpověděl pan Bergeret. — Kdybych to vynechal, přišli bychom o nejpěknější kousek z celého toho příběhu. Ale všecko se musí dělat po pořádku. Spravedlnost sice pátrala po Tchořovi horlivě, ale marně. Když vešlo ve známost, že není k nalezení, každý se z ješitnosti pokoušel najít ho sám; chytrákům se to podařilo. A poněvadž se v Saint-Omeru a okolí vyskytovalo chytráků velice mnoho, byl Tchoř vídán zároveň i na ulicích i v polích i v lesích. Tak přibyla do jeho povahopisu nová vlastnost. Byl mu přisouzen dar všudypřítomnosti, jako se jím vyznačuje tolik prostonárodních hrdinů. Když je nějaká bytost schopna ve chvilce se přenášet přes veliké vzdálenosti a objevuje se najednou na místě, kde se jí kdo nejméně nadál, působí ovšem zděšení. Tchoř se stal postrachem celého Saint-Omeru. Paní Cornouillerová, pevně přesvědčená, že jí Tchoř ukradl tři melouny a tři lžičky, žila v Kratochvíli zatarasena a trnula hrůzou. Ani závory, ani mříže, ani zámky se jí nezdály dost bezpečné. Tchoř byl v jejích očích tvor strašlivě zchytralý a dovedl prolézt uzamčenými dveřmi. Jedna událost v domácnosti ten úděs jen ještě zesílila. Její kuchařka se zapomněla a přišel čas, kdy už nemohla svůj poklesek utajit. Ale zatvrzele se zpěčovala označit svého svůdce.
— Jmenovala se Gudula, — podotkla slečna Zoë.
— Jmenovala se Gudula a lidé myslili, že je před nástrahami lásky chráněna, poněvadž jí na bradě rostly dlouhé rozdvojené vousy. Znenadání vyrostlé vousy ochránily panenství jedné svaté královské dcery, však ji Praha chová ve zbožné úctě. Vousy nikterak už mladické nestačily, aby uhájily ctnost Gudulinu. Paní Cornouillerová na Gudulu naléhala, aby jí řekla, jak se jmenuje ten člověk, který ji svedl a potom ji nechal na holičkách. Gudula se rozplývala v slzách a mlčela jako zařezaná. Ani prosby ani hrozby nebyly nic platny. Paní Cornouillerová zavedla dlouhé a pečlivé vyšetřování. Chytře se vyptala sousedů, sousedek, dodavatelů, zahradníka, cestáře, četníků; ale nic ji nepřivedlo na stopu toho viníka. Znovu se pokusila dostat z Guduly úplné přiznání. „Ve vlastním zájmu mi řekněte, Gudulo, kdo to je.“ Gudula ani muk. Najednou se paní Cornouillerové rozbřesklo: „Je to Tchoř! Jak jen se mohlo stát, že jsem to neuhodla už dřív? Je to Tchoř! Nešťastná! nešťastná! nešťastná!“
A paní Cornouillerová zůstala přesvědčena, že Tchoř udělal její kuchařce dítě. Gudulu s jejím košíkem znal v Saint-Omeru kdekdo, počínajíc presidentem místního soudu a končíc lampářovým voříškem. Když se lidé doslechli, že Gudulu svedl Tchoř, celým městem se rozhostily úžas, obdiv a veselost. Tchoř byl oslavován jako veliký junák a jako milovník jedenácti tisíc panen. Podle některých slabých příznaků mu bylo přiřčeno otcovství ještě pěti nebo šesti dětí, které onoho roku přišly na svět a právě tak na něj chodit nemusily, když se pováží, jaká slast je tu čekala a jakou radost tím způsobily své matce. Mimo jiné se mluvilo o děvčeti, které sloužilo u pana Maréchala, majitele výčepu „Dostaveníčko rybářů“, o jedné roznašečce chleba a o malé hrbaté z Pont-Biquetu. Ty všecky, protože dopřály Tchořovi sluchu, dostaly přírůstek v podobě děcka. „Ten ohava!“ volaly tetky.
A Tchoř, neviditelný satyr, ohrožoval nenapravitelnými nehodami veškeru ženskou mládež v městě, ačkoli se tam, jak říkali staří lidé, děvčata od nepaměti vždycky chovala pokojně.
Tak byl sice znám po celém městě i po okolí, ale s naším domem zůstával spojen tisícerými jemnými pouty. Chodíval před našimi vraty a má se za to, že někdy i přelézal zídku naší zahrady. Nikdy mu nebylo vidět do tváře. Ale každou chvíli jsme poznávali jeho stín, jeho hlas, jeho šlépěje. Nejednou podvečer se nám zdálo, že jsme v záhybu cesty zahlédli jeho záda. Ve styku s mou sestrou a se mnou ukazoval povahu poněkud jinou. Byl sice také zlomyslný a škodlivý, ale dětinštěl a stával se velmi prostoduchým. Přecházel v bytost neskutečnější, a smím-li tak říci, poetičtější. Zapadal v naivní okruh dětských podání. Měnil se v Bubáka, v mikulášského čerta a v toho mužíčka, který večer zavírá malým dětem oči. Nebyl to ten skřítek, který v noci v konírně zamotává hříbatům ocasy. Byl méně selský a méně rozkošný, ale právě tak prostosrdečně šibalský, když maloval sestřiným panenkám inkoustové kníry. Poslouchávali jsme ho v postýlce, než jsme usnuli: plakával s kočkami na střechách, štěkával se psy, skučíval v kamnech a na ulici napodoboval zpěv opozdilých opilců.
Tchoř byl stálým účastníkem našeho života, byli jsme mu zvyklí a zajímali jsme se o něho, protože byl v našich vzpomínkách sdružen se všemi věcmi kolem nás. Zoiny panenky, mé školní sešity se stránkami tak často od něho pomuchlanými a zakaňhanými, zahradní zeď, nad kterou jsme ve tmě vídali svítit jeho rudé oči, modrý majolikový hrnec, který za jedné zimní noci rozrazil, ačli ten hrnec nepukl mrazem; stromy, ulice, škamna, všecko nám připomínalo Tchoře, našeho Tchoře, Tchoře dětí, bytost místní a mytickou. Půvabem a poetičností se sice nevyrovnal ani nejvíce těžkopádnému kozonohu, ani nejtlustšímu faunovi sicilskému nebo thesalskému. Ale i tak to byl polobůh.
Našemu otci se jevil zas úplně jinak: v podobě symbolické a filosofické. Můj otec měl s lidmi veliký soucit. Nepokládal je za příliš rozumné; jejich omyly, pokud nebyly kruté, ho bavily a budily jeho úsměv. Víra v Tchoře ho zajímala jako výtah a zkratka všech lidských věr vůbec. Protože byl posměvačný a uštěpačný, mluvíval o Tchořovi jako o nějaké bytosti skutečné. Leckdy to činil s takovým důrazem a rozličné okolnosti udával tak přesně, že z toho matka bývala užaslá a v své nevinnosti mu říkávala: „Vypadá to, příteli, jako bys to myslil doopravdy, a přece víš dobře…“
A on vážně odpovídal: „Celý Saint-Omer věří, že Tchoř existuje. Jaký bych to byl občan, kdybych ho popíral? Než odstraníme nějaký článek obecné víry, musíme si to důkladně rozmyslit.“
Jen duch dokonale počestný je takto úzkostlivý. Můj otec byl v jádře gassendista. Své mínění soukromé uváděl ve shodu s míněním veřejným a věřil jako ostatní saint-omerští občané v Tchořovu existenci, ale neuznával, že by byl měl přímou účast v krádeži melounů a v svádění kuchařek. On zkrátka, jako dobrý člen své obce, se hlásil k víře v existenci jistého Tchoře; ale aby vysvětlil městské události, v tom se obešel bez Tchoře. A tak i v tomto případě, jako ve všech ostatních se ukázal člověkem řádným, šlechetným a s hlavou na pravém místě.
Ale matka si Tchořovo zrození trochu vyčítala a ne bez příčiny. Vždyť se Tchoř konec konců narodil z matčiny lži jako Kalibán ze lži básníkovy. To dvoje provinění nebylo ovšem stejné a maminka byla nevinnější než Shakespeare. Ale přece jen ji to lekalo a zaráželo, když viděla, jak její nepatrná lež nesmírně vzrůstá, jak úžasný úspěch má její maličký podvod, jak se nezastavuje, jak se šíří po celém městě a hrozí zavalit celý svět. Jednoho dne dokonce až zbledla, protože měla za to, že jižjiž uvidí svou vtělenou lež stát před sebou. Toho dne jí přišla říci tehdejší její služka, v našem domě i v kraji dosud neobeznalá, že tu je nějaký člověk a rád by s ní mluvil. Musí prý paní něco říci. „Co je to za člověka?“ — „Takový člověk v haleně. Vypadá jako venkovský dělník.“ — Řekl vám své jméno?“ — „Ano, paní.“ — „Jak se tedy jmenuje?“ — „Tchoř.“ — „On vám řekl, že se jmenuje…?“ — „Tchoř, ano, paní.“ — „Je zde?…“ — „Ano, paní. Čeká v kuchyni.“ — „Vy jste ho viděla?“ — „Ano, paní.“ — „Co chce?“ — „To mi neřekl. Musí prý mluvit přímo s paní.“ — „Jděte a zeptejte se ho na to.“
Když se služka vrátila do kuchyně, Tchoř tam už nebyl. Toto setkání přespolní služky s Tchořem se nikdy nevysvětlilo. Ale mám za to, že se od toho dne začala matka domnívat, že Tchoř snad opravdu existuje a že možná nelhala.