Novinky | Knihovna | Vyhledávání | Bibliografie | Autoři  Odkazy | FAQ | Diskuse | Uživatelé | Fonty | Registrace | Ankety
Jméno:  Heslo:  

KNIHOVNA ISIDY — Rediguje Otokar Griese.

AIA AZIZ
PRINCIPY KOSMICKÉ FILOSOFIE
Přeloženo z frančiny.
Ústřední nakladatelství okkultních děl
Praha-Žižkov
1907

*        *        *

Předmluva.

Zase nějaká nová filosofie? řeknete. Nová jistě ne: jest právě tak stará jako svět. Jest první Tradicí Lidstva, křišťálovým pramenem, z něhož všechna náboženství, všechny filosofie vstřebávaly světlo, jímž září, znečistivše jej ostatně více méně, aby jej lépe přizpůsobily svým zájmům nebo svým koncepcím. Jest všeobecnou Tradicí všech dob a všech světů, Tradicí Vesmíru, odkudž její jméno: Kosmická.

Uchovávána byvši v neporušení po všechny věky těmi, kdož byli jejími strážci, nepřestala být nikdy známa a praktikována lidmi dobré vůle, kteří přijali její nauky.

Byla však, abychom tak řekli, skryta ve tmách, v nichž dobrovolně setrvávali její věrní strážcové. A jestliže dnes porušují dlouhé mlčení, jež si učinili povinností, činí tak proto, že nadešly doby, kdy rozvoj Všeobecné Intelligence v propastných massách Lidstva vyžaduje, ba nutí, aby byla hlásána slavnostněji PRAVDA!

I. Bůh a hmota.

Co je Bůh? Otázka tato je základem všech náboženstev, všech filosofií.

Odpovídá ideji Příčiny, která vyvstává instinktivně v našem rozumu, jakmile se tento probudí, aby vnímal zevnější svět a o níž nám poskytuje děcko první příklad se svými neustálými proč.

Bůh, toť proč lidské bytosti, která pátrá po vysvětlení toho, co stává, co vidí.

Vysvětlení to domnívají se náboženství nalézati v pojmu nějakého osobního Boha, stvořeného k obrazu člověka, který není konec konců než jenom bytostí větší ostatních, jež není Bytostí bytostí, Bytostí v sobě.

Bůh ten má své vášně, své kaprice právě tak jako lidé, kteří si ho vymyslili. Má své oblíbence, své nepřátele. Odpouští, odměňuje, tresce.

A každý ho úpěnlivě prosí, aby zakročil v jeho drobných záležitostech, aniž by si připamatoval, že jest tak jeho modla vystavena nejprotichůdnějším prosbám.

Hmota. K tomuto osobnímu a ješitnému Bohu připojují náboženství nehybnou hmotu, která prý byla po jich soudě jím stvořena.

Bůh stvořil všechno, říkají… ale čím? … Vyňal světy z nicoty? Ale nicota — toť… nic! Můžeme však něco stvořiti z ničeho?…

Dovede-li si nějaký lidský mozek představit podobnou operaci, nechať se tedy s ní spokojí. Ale člověk, který přijímá než co může pochopiti jeho rozum, nebude zajisté uspokojen tvrzením tak zvláštním, tak nesmyslným.

Koncepce Kosmická. Proti těmto dětinským pojmům, jichž ničivý vliv však nicméně doléhal tak tíživě na lidstvo po celé věky politickými a sociálními důsledky, které vyvolal, staví Kosmická Filosofie koncepci jinou.

Ano, je Prapříčina, Božský Původ všeho, co stává, všeho, co žije. Ale tato Příčina bez Příčiny jest neosobní a nemá tvaru. Jest Neproniknutelnou a Nedílnou Jednotou, schopnou proniknouti vším a rozděliti všechno. Je mimo dosah našich pojetí. Jest Nepochopitelnou! … a my můžeme vnímat než její projevené síly.

Síly ty působí na Integrální Substanci, která je všude, která naplňuje všechno v době a v prostoru, a z té Substance se utvořily — a nikoli stvořeny byly — bytosti a světy, které tvoří Vesmír neboli Kosmos.

Hmotou je tedy všechno, vyjímaje Příčinu bez Příčiny, právě tak všechno, co vnímáme svými smysly jako všechno, co uniká našemu vjemu dosud nedokonalému. Duch sám, abych užil nevhodného, ale obvyklého výrazu, nemohl by být myslitelný bez nějaké více méně jemné substance, více méně zředěné, ale hmotné a vnímatelné našim smyslům nebo našim ústrojím pozorovacím v poměru jich stupně dokonalosti.

Skutečné je všude a nadpřirozeného není. Zázraku není tím spíše. Všechno je podrobeno věčným zákonům Substance. Známe jich dosud jen malou část a proto volají povrchní duchové po zázraku, když vidí něco, co nechápou a nebo, co nemohou vysvětlit. Ale pole positivní vědy se zvětšuje den ze dne a možnosti lidské intelligence jsou bez mezí.

Všeobecný život. Tato Substance, nestvořená, věčná není následovně nehybnou hmotou náboženstev nebo filosofií, které si říkají spiritualistické. Jest naopak v podstatě živou, chová v sobě v plné mohutnosti všechny schopnosti k vývoji a jakmile je probuzena k činnosti projevenými silami Příčiny bez Příčiny, usouřaďuje se od nejhutnějších hutnot až po nejjemnější zředěniny, od nejtvrdší skály až po nejvyšší intelligence.

Všeobecný život oživuje všechno, jest ve všem, od života nějakého krystalu, který novodobá věda sotva postřehuje až po nevýslovný projev Nepochopitelného, o němž nemůžeme míti dosud žádného ponětí.

II. Vesmír.

Jeho složení. Vesmír se skládá:

Z Příčiny bez Příčiny, Neprostupitelné a Nedílné Jednoty, schopné proniknouti vším a rozděliti všechno,
a Integrální Substance (Celistvé Podstaty), prostupné a dělitelné na všech jejích stupních zředění a zhuštění.

Jednota síly, jednota hmoty, to bylo prvým slovem starověké moudrosti o složení Vesmíru, jako je to dnes posledním závěrem novodobé vědy.

Síla a Substance. Projevené síly Příčiny bez Příčiny a Celistvé Substance jsou sourovny, souvěčny. Jsou dvěma póly, opačnými jaksi, sourovnými a souvěčnými Příčiny bez Příčiny, Nepochopitelného.

Neustálá konjunkce obou těchto pólů je projevem Nepochopitelného. Je jeho podstatou, a jejím výsledkem je souhrn útvarů, Kosmos, v němž není nijakého rozdělení.

Kosmos je tedy pláštěm Nepochopitelného, a kdysi byla Příčina bez Příčiny definována takto: Co má býti přioděno.

Kosmická Rovnováha. Sourovnost projevených sil Nepochopitelného s Integrální Substancí má především za následek Kosmickou Rovnováhu. Ale aby tato rovnováha byla uskutečněna, je potřebí, aby Substance ta mohla vnímati plně projevené síly Nepochopitelného a odpovídati jim.

Nebylo tomu tak vždy a odtud vznikla nerovnováha, princip roztržky, princip rozvratu, princip smrti, pramen zla, jak bude vysvětleno níže.

Rovnováha, princip života je podstatnou podmínkou veškerého vývoje. Postup útvarů na cestě pokroku je jí podmíněn.

III. Utvařitelé.

Jak jsme viděli, je Vesmír plodem vlivu projevených sil Nepochopitelného na Integrální Substanci.

Ale vliv ten se nemohl přenášeti přímo pro různou hustotu těchto sil a této Substance.

Neboť je obecnou pravdou, fysického a chemického řádu, že síla nějaká nemůže působiti přímo v prostředí různé hustoty. Má potřebí prostředníka.

Příklad vzatý z denního života to snad ujasní lépe. Uvažujme elektřinu. Ta stává, nikdo toho nepopře, ačkoli není vnímatelna našim smyslům, protože je jiné hustoty. Ale aby se mohla projeviti, je zapotřebí baterie, která ji vyvolá, převodního drátu, který ji přenáší. Bez prostředníků je pro nás naprosto nezužitelnou, jest jako kdyby jí nebylo. S prostředníky těmi dělá zázraky.

Nuže! v dějinách utváření světů byli prostředníky těmi Utvařitelé.

Jací byli tito Utvařitelé? Řada Bytostí, zvaných Attributy, Emanacemi nebo Útvary (formacemi)1 zrodivších se vesměs z projevených sil Nepochopitelného, zplodila Utvařitele, kteří po té zpracovali Integrální Substanci a zplodili světy, jež známe.

Bytosti ty, opravdové positivní entity a ne jenom obrazné pojmy, měly různou hustotu, větší a větší, čím více zapadaly do hlubin trpné Substance, která nebyla dosud probuzena k činnosti.

Nebylo tedy stvoření ve vlastním smyslu toho slova, protože projevené síly Nepochopitelného a Integrální Substance jsou sourovné, souvěčné. Stávalo než utváření pořadným postupem Utvařitelů obdařených hmotou ve vztahu se stupněm hustoty, který měli zpracovati.

Utvařitel našeho světa. Utvoření světa, k němuž patříme my, je dílem velikého Utvařitele, kterého Tradice označuje jménem Elohim.

Ale i tento veliký Utvařitel, opět z těchže důvodů nepůsobil přímo na stupeň hmoty, z níž jsme utvořeni. Působil skrze prostředníka Útvaru, kterého zplodil k svému podobenství.

Útvarem tím byl prvý Člověk, božský a lidský, který bral tak podíl zprvu jako IE, po té jako KAHI na utváření různých stavů hmoty, které skládají svět zhmotnění.

IV. Nerovnováha.

Její původ. Kosmická Rovnováha je u vztahu s vývojem sil Substance a jich schopností, vnímací a responsivní oproti projeveným silám Nepochopitelného.

Ale rovnováha ta je dosud daleká a nerovnováha jen a jen porušovala dnes i včera vývojovou harmonii Vesmíru.

Právě tak jako činiteli projevených sil Nepochopitelného byli Utvařitelé, zosobnila se i nerovnováha zprvu v Bytosti větší než ostatní, která byla zvána Nepřítelem neboli Velikým Nepřítelem, po té v celé řadě bytostí, které vyplynuly z něho a byly nazvány taktéž Nepřáteli.

Nepřáteli proto, že jsou odvěkými nepřáteli Člověka a původci roztržky. Jich snahou je uchvátit fysický stav a zvláště člověka, na jehož slavné určení, jímž jest projevení jeho božského původu, žárlí.

Ďábel neboli zlý duch některých náboženstev zfalšoval hluboký symbolism tohoto původce roztržky, udělav z něho kata, pekelného mučitele.

Zla v podstatě není. Tak zvané zlo je toliko nerovnováhou.

Zápas Člověka s Nepřítelem. Nepřítel se pokoušel lstí a lží, pohrůžkami a sliby, hrůzou a násilím, všemi prostředky urvati prvnímu člověku tuto nadvládu nad fysickým stavem, které dosáhl právem utvářením. A vylíčení obrovitého toho zápasu je nejpalčivějším dramatem, které si je možno představiti, neboť běželo tehdy o určení Lidstva.

Tradice uchovala věrné vylíčení zápasu toho, o němž se posvátné knihy některých náboženstev nejasně zmiňují, podávajíce je jako vždy pozměněné zájmem, nevědomostí nebo postupným předáváním. Takovým je na př. vyprávění o Genesi v bibli, kde se hovoří o tom, co je nevhodně zváno pádem člověka a kde je buď vědomě nebo nevědomě úloha Nepřítelova připisována velikému Utvařiteli, jehož podobu se pokusil vzíti na se. Neboť povždy bylo jednou z oblíbených lží Nepřítele: aby byl v očích člověka veliký božským svým původem a pak se jím dal zbožňovati, tak aby oddálil pokud možno nejvíce Pravé Světlo, které je určen projeviti.

Zápas ten neskončil pádem člověka — člověk nikdy nebyl zbaven svých práv ani svých určení — ale jeho okamžitou porážkou z důvodů, jež probírati zde není na místě. A porážka ta měla za následek ustavení naší sluneční soustavy, jak ji dnes vidíme.

Ale tato přechodná porážka byla také počátkem vývoje, který dovedl Lidstvo pomalu, ale jistě až ku prahu zářivého úsvitu, jehož prvé paprsky již znamenáme.

Vítězství Člověka. A čím více se navršoval tento vývoj, mizel Veliký Nepřítel, vyčerpán, přemožen, ponechávaje místo jeho nižším útvarům, které se pokoušely pokračovati v zápase, z něhož člověk vyjde vítězem.

Jich působivé prostředky jsou neustále tytéž: strach, pověra, sobectví a nevědomost — nevědomost obzvláště!

Ale čím více se šíří Intelligence, čím více rozptyluje výchova temné mraky nevědomosti, nepřátelé mizí, bezmocní, před jasným bílým Světlem Pravdy tak jako noční ptáci prchají poděšeni před sluneční září.

A na úsvitě slavném s tolika útěšnými perspektivami, člověk, který se stal opětně pánem fysického stavu, svého to dědictví právem utvářecím, jediný svým božským původem, jehož Světlo projeví, bude moci zvolati v písni vítězné:

Neustálý vývoj za zdokonalením tvarů je věčným a přirozeným prostředkem, abych došel úplné Nesmrtelnosti.

Je jen jediný zákon: zákon Lásky, jehož vyšší formou je Spravedlnost.

Je jen jediná nerovnováha: znásilňování zákona toho.

Obnova. Bude to jitřenka Obnovy, Obnova Člověka v jeho právech a v jeho moci, Obnova Země v jejích zářivých nádherách a v jejích schopnostech.

V. Utvoření Země a Člověka.

Historická tradice. V Kosmické Tradici je mimo části doktrinálné i část historická, která tvoří prvé anály lidstva v dobách nejdávnějších, které můžeme nazvati předhistorickými, porovnáme-li je s vlastními historickými dobami, jimiž počíná obecně studium prvých lidských stupňů.

Anály ty, pečlivě po věky uchovávané, jichž strážci nesou tutéž pečeť historické jistoty jako všechny dokumenty podobné, a proto, že byly přechovávány v skrytu před nemoudrou slídivostí nebo nepřesnými překlady, nejsou snad méně věrohodné.

V nich nutno pátrati po dějinách utvoření našeho světa a našeho velikého předka, prvého člověka, o němž skytá Adam z biblické Genese nedokonalou toliko představu.

Roztřídění Substance. Pod vlivem projevených sil Nepochopitelného se Integrální Substance roztřídila v mnohé stavy bytí a každý stav rozřadila ve stupně různé hustoty.

Nejhutnější — jediný, který nás zde zajímá — jest stav, jemuž náležíme my a útvary, které nás obklopují. Je oblastí fysického stupně zhmotnění.

Roztřídění zhmotnění. Substance zhmotnění byla roztříděna a rozplozena sedmkráte.

Každé z roztřídění těch bylo provedeno jedním ze sedmi Attributů projevené síly, zvaným Kosmická Příčina Zhmotnění, která bývala někdy označována jménem Adonai.

Sedmé a poslední roztřídění, které je roztříděním dnešním, je dílem Attributu Spravedlnosti, označovaného obvykle jménem BRAH.

Tento Attribut Spravedlnosti zplodil dvě Emanace po sobě, které se obklopily nejzředěnější a nejzářivější hmotou zhmotnění a staly se tak dvěmi individuelními Bytostmi, sourovnými, nikoli však současnými.

Prvá tato Emanace byla nazvána Aoual, druhá Elohim. V Tradici je zaznamenáno, že Elohim utvořil nebesa a zemi, to jest různé stavy zhmotnění, prostřednictvím jednoho tvaru, jak jsme již podotkli, jejž zplodil ke svému podobenství, známého zprvu pode jménem IE a který se stal prvním Člověkem, božským a lidským, jménem Kahi.

Sedmero stavů Zhmotnění. Stavy zhmotnění byly utvořeny tímto pořadem:

1.    Stav svobodné intelligence, která nebyla vtělena ve tvar, ale mohla jej po své vůli nabýti.

2.    Stav ducha.

3.    Stav světla neboli intelligence v trvalé formě.

4.    Stav essence.

5.    Stav niterný (stav mentality).

6.    Stav duše.

7.    Stav nervo-fysický, zvláštní pole dnešního člověka.

Každý z těchto stavů má čtyři stupně hustoty: niterný (mentální), psychický, nervovýfysický.

Dílo IE-ovo. Prvých šest stavů zhmotnění bylo utvořeno a zalidněno prostředníkem IE-ovým, který byl přioděn po řadě Elohimem na každém stupni hustoty.

Ale došed k hraničnímu nejzředěnějšímu stupni nervového stavu, zjistil IE, že tři stupně stavu toho byly již roztříděny a zaujaty Bytostí známou pod jménem Veliký Odpůrce nebo Král Nepřátel a že tyto tři stupně byly obydleny jeho emanacemi a jeho útvary, takže přechod do hutnějšího stavu zhmotnění byl tak znemožněn.

To byla prvá roztržka v jednotě hmoty.

Tehdy IE vyzýval Elohima, svého Velikého Utvařitele, který odpočíval v Neviditelnu. Ten uslyšel prosbu IE-ovu a opakoval ji jímavě v propastech své bytosti svému bezprostřednímu počátku, Attributu Spravedlnosti Kosmické Příčiny. A na jeho prosbu Attribut ve tvaru, ale neosobní, soustředil osobitost do Elohima tak, že Dva v Jediném, Emanace a Vyronitel, přenesli IE-a oblastí zaujatou Nepřítelem a ve čtyř různých dobách ho přioděli mentálním, psychickým, nervovým a fysickým stupněm fysického stavu. IE byl tak obdán substancí všech stavů a stupňů zhmotnění.

Oběť BRAHOVA. Po té BRAH, Attribut Spravedlnosti, opustiv osobitost Elohimovu, rozložil své božské síly, pathetickou, duševní, niternou a životnou, především v IE-ovi, předním to tvaru Elohimově, po té ve všech tvarech IE-ových dle jich vnímacích a responsivných schopností, obětovav se tak, Svrchovaný Obětník, pro vývoj a zdokonalení fysického stavu.

Poslání Kahi-ovo. Elohim pojmenoval po té svůj přední tvar Kahi a požehnal ho a jeho následovníky, ustanoviv jej za Světlo Světů ve Velikém Chrámě Tvorů, v němž prodléval od těch dob jeho přísudkový původ, BRAH, Obětník Boží.

Prvý člověk byl utvořen. Jeho posláním bylo, aby ve fysickém stavu pokračoval v díle, jež uskutečnil již pode jménem IE v ostatních stavech zhuštění a aby dovršil zdokonalení stavu toho, jehož byl utvářecím právem Svrchovaným Vývojcem.

Boj proti Nepříteli. Prvý člověk byl tedy přímým dílem Velikého Utvařitele Brah-Elohima, který mu svěřil vládu nade všemi tvary fysického stavu.

To nebylo po chuti Nepříteli, který činil nároky na tuto vládu, na totéž jméno jako nervový stav, který byl již zaujal.

Od prvé chvíle se rozpoutal boj, strašlivý zápas, ve kterém se pokračuje dosavad a který má ve svých následcích znemožniti a pozdržeti vývoj fysického stavu.

Postupná svržení. Zeměkoule, na níž byl utvořen prvý člověk, byla nekonečně větší než naše zeměkoule nynější. Ale průběhem zápasu s Nepřítelem byla v šesti různých obdobích rozdělena a pooddělena a pokaždé byl člověk svržen na zeměkouli menší, ztráceje tak postupně vyšší stavy bytí, jimiž byl obdán již při svém utvoření.

Po čtvrtém svržení se jeho zeměkoule prostírala ještě až k Siriovi, po pátém byla zatlačena do mlhoviny, jejíž jádrem a počátkem bylo Slunce a po šestém byl svržen konečně na naši zemi.

Smrtelnost. Člověk byl utvořen nesmrtelný, a jenom porážka, způsobená mu Nepřítelem ho odsoudila k smrtelnosti. Ale jeho právo na nesmrtelnost na zemi trvá stále a až bude lidská intelligence dostatečně rozvinuta, aby souvisela s Intelligencí Všemírovou, najde člověk prostředek, jak by uchránil své tělo nesmrtelné před zevnějšími nepřáteli, kteří je kazí a porušují jeho činnost.

To není snem, více méně klamnou visí ducha. Toť positivní pojem, založený na rozpomínkách z daleké minulosti, a je na člověku, aby jej uskutečnil.

Zajisté, nenadešla doba, kdy se budeme moci oddati nesmrtelnosti. Ale cíl ten je na obzoru a je na vědě, to jest intelligenci, aby nás k němu dovedla.

Dnes máme co dělat jen s tak zvanou nesmrtelností u bytostí ve stavech neúplných, v neznámých zředěních. Máme však právo na zemi, v integrálním člověku, v našem fysickém těle, nalézti opětně úplnou nesmrtelnost, jíž jsme byli zbaveni.

Zatím je prodloužení pozemského života samozřejmě nejjistějším prostředkem, abychom dospěli k cíli a zde nemůžeme popříti, že by člověk již nyní mohl dosáhnouti mnoho, kdyby sledoval rozumnější hygienu a zvláště kdyby vedl život přiměřenější zákonům své přirozenosti.

Jiný původ Lidstva. Předeslané se applikuje zvláště na Božského a Lidského Člověka, který byl dílem Brah-Elohima.

To není však jediný původ nynějšího Lidstva.

Po šestém svržení na naší zemi, první Emanace Attributu Spravedlnosti, Aoual, zakročil, aby zplodil vývojem novou raçu lidí, která, vyšedši z bílečných množství, beztvarných a bezbuněčných, z protoplasmy v propastech trpné Substance, vystoupila postupnou řadou bytostí dokonalejších až k člověku, poslednímu projádření této řady živočišné procesem, jejž osvětlil tak znamenitě slavný Darwin ve své evoluční theorii.

Tak jsou opětně nauky Staré Moudrosti potvrzeny novodobou vědou, jejíž jediným omylem je, že pochopivši tak dobře původ člověka Vývojného (evolutivného), znehodnocuje ne méně positivní původ člověka involutivného.

Rozlišení to má ostatně než historickou cenu.

Od nejdávnějších dob, kdy byla prvá evolutivní bytost v lidské podobě přivedena k našemu velkému předku KAHI, který ji přijal jako jednu ze svých s ohledem na Aouala, svého božského Utvařitele, se obě raçy během století smísily a v dnešním lidstvu netřeba již rozlišovati obě raçy, které se zrodily kdysi z téhož původu božského, neboť oba jich Utvařitelé, Aoual a Elohim byli dvěmi emanacemi téhož Attributu Spravedlnosti.

Nezbývá tedy než podržeti velké rozvržení pozemských útvarů ve čtyři třídy a to: minerální, rostlinnou, živočišnou a psycho-intellektuelní, mezi nimiž po řádě není mezery.

VI. Člověk.

Jeho konstituce. Člověk není složen jenom z těla a duše, jak to tvrdí náboženství a tak zvané spiritualistické filosofie. Jim je samozřejmo, že jeho přirozenost je právě tak prostá jak o tom svědčí povrchní pozorování.

Ve skutečnosti je člověk jako všechny bytosti zhmotněné složen ze čtyř principů:

Principu fysického neboli vlastního těla, které vnímá pocity.

Principu nervového neboli těla nervového, které je vstřebává, uchovává a předává principům dalším.

Principu psychického neboli duše, ústředí citů emotivných a effektivných.

Principu mentálního neboli intelligence, sídla rozumu a vědomí.

Principy ty jsou navzájem vázány ve dvojicích podprincipy, které mají současně charakter obou principů, které spojují. V přírodě není náhlého přechodu a přechod od hustoty k hustotě tvoří rozměrné stupně, jako splývající barvy duhy.

V životě jsou všechny tyto principy a podprincipy úzce spojeny, tak že se obalují navzájem podle různých hustot; mentální princip je ve středu.

Jeho individuelní vývoj. Všechny jsou dokonalí v sobě a mají mocnou schopnost vyvinouti se až k osobitosti, chce-li si jen člověk s tím dát práci.

Je tím řečeno, že jsou všechny principy stejně vyvinuty u všech? Jistě ne. U mnoha lidí je psychický princip dosud nevyzrálý, hrubý, nepřístupný vznešeným a delikátním pocitům. U menšího počtu ještě je mentální princip sotva probuzen jako svědomí více méně neujasněné. A v tom je nutno hledat příčinu propastných nerovností, které stávají mezi lidmi, od člověka, jehož chápavost není hrubě nad úrovní instinktivního života a který je zván Kosmickou Filosofií člověkem živočišným, až k tomu, jehož duše a intelligence jsou dosti vyvinuty, aby projevily Světlo jeho božského původu a kterého Kosmická Filosofie zve psycho-intelektualistou neboli člověkem Božským a Lidským.

Ale všici lidé chovají v sobě zárodek postupného zdokonalení a závisí totiko od nich, aby se příslušně vyvinuli.

Tělo oslavené. Jediný princip však zůstává přece jen neúplný a ať se jakkoli příčíme v dnešním stavu Formace. Je to fysický princip.

Ve skutečnosti nemá již člověk pravého principu fysického a naše dnešní tělo představuje než nervo-fysický podprincip.

Pravé fysické tělo, takové, jako měl prvý člověk, když vyšel Zv rukou svého Utvařitele, bylo lehké, pružné, zářivé a plné přiodění. Bylo tu tělo, v některých dokumentech zvané tělem oslaveným.

Náš veliký předek přišel oň v zápase s Nepřítelem, o němž jsme hovořili a od těch dob jeho nástupníci, zbaveni jsouce tohoto předního prostředku k sebezachování, viděli, jak se jich síly znenáhla zmenšují a jak si je podrobuje smrt.

Aura. Přece však zbývá něco z tohoto oslaveného těla, jehož jsme byli zbaveni, něco, co může nahradit příslušně rozvito a vyvinuto, do jisté míry toto tělo.

Je to Aura, jíž je každý člověk více méně obalen podle svého stupně pokroku na cestě dokonalosti.

Aura je tedy ona zvláštní atmosféra, která stává kolem těla a která se skládá z částí nervové, psychické a mentální látky v přiměřených proporcích podle vývoje jednotlivcova.

Aura není filosofickou hypothésou. Je hmotnou a pozorovatelnou skutečností. Pokusy s fluidy Reichenbachovými a nedávné pokusy s paprsky N jsou toliko projevem existence aury té.

Každá živá bytost má auru vlastní, od posledního atomu až k nejvznešenějším bytostem.

Aura dostatečně vyvinutá je, abychom tak řekli, naším nejcitlivějším a nejjistějším percepčním přístrojem. Aura nás spojuje se zevnějším světem a v tom nutno hledati sympathie, jež cítíme při prvém pohledu na tu kterou věc nebo osobu.

Je i naším nejúčinnějším prostředkem ochranným proti neviditelným nepřátelům, kteří nemohou vniknouti do aury dostatečně rozvinuté a pročištěné.

Vývin aury je tedy pro nás nanejvýš důležitý a měli bychom mu věnovat velkou péči. Auru se nám podaří vyvinouti rovnováhou celé naší bytosti, to jest ovládneme-li svým vyšším Já všechny principy, z nichž se skládáme a zvláště princip nervový, jehož nerovnováha tak rychle a snadno zachvacuje celou bytost.

Po Smrti. Po smrti se odloučí fysické tělo a nejzevnitřnější části nervového těla od ostatních principů člověka a za dnešního stavu lidské konstituce se pozvolna rozloží, aby se navrátily ve fysicko-chemické prvky, z nichž povstaly.

Zbývají vyšší prvky lidského stvoření, vyšší část nervového principu a princip psychický a mentální.

Co se z nich stane?

Jestliže člověk ve svém životě vyvinul dostatečně svou psychickou a zvláště mentální individualitu, žijí tyto vyšší prvky na dále v jiných prostředích hustoty a osobitost lidská potrvává. Zvláště mentální síla, která přispívá takovou měrou k jednotě bytosti, zajišťuje jich trvání po smrti a vede je k Nesmrtelnosti.

Ale nedovedl-li a nebo nechtěl-li člověk ve svém životě vyvinout božské jádro, které v něm bylo uloženo, znásilňoval-li zákon Lásky, jehož vyšší formou je Spravedlnost, žil-li na zemi jako nástroj a opora nepřítele, překážeje tak všeobecné evoluci Vesmíru, jehož je jedinou buňkou, tož se nebude moci nijak zachrániti od úplného rozkladu, neboť, mimo jeho nervo-fysických prvků nepotrvá z něj nic, co by mohlo poutati principy, z nichž se skládal. Tehdy nastává úplná smrt, smrt absolutní! …

Máme duši? Na otázku, položenou v nepřesných, ale nicméně obvyklých výrazech: „Máme duši?“ odpovídáme následovně:

Ano, vše, co žije, má duši. — Ale je nesmrtelná? Ano, dovedeme-li ji osvojiti (zindividualisovati), neboť naše duše je jen světlem našeho božského původu.

Máme-li oči otevřeny pro toto Světlo, odpověděli-li jsme mu v nejzazší hlubině své bytosti, projevili-li jsme je svými pojetími a svými činy, bude nás v den rozluky naší bytosti podporovati, síliti, povede nás po cestě k Nesmrtelnosti.

Ale jestliže jsme uzavřeli oči před Světlem tím, jestliže jsme žili v neproniknutelných tmách pověry a nerovnováhy, nezůstane z nás při smrti než trochu hmoty více méně jemné, která bude rozvanuta do noci.

VII. Dualita bytí.

Každý projev Nepochopitelného je duální: Síla a Substance, činnost a odpor: všechny věci se stávají zjevnými opposicí a konjunkcí těchto dvou pólů.

Člověk, utvořený k obrazu božímu, byl taktéž na počátku duálním a dokonalým v rovnováze činného a trpného. Měl tedy v sobě všechny schopnosti, aby uskutečnil svou rovnováhu a vyvíjel se k dokonalosti.

Ale tato dokonalá bytost byla rozdělena Nepřítelem opětně v onom velikém zápase, o němž jsme hovořili, a od těch dob jsou obě tyto poloviny komplementérní, činná a trpná, muž a žena, abychom použili dnešních výrazů, odděleny a příliš často na neštěstí znepřáteleny následkem překážek, jež staví zákony, náboženství a zvyklosti proti jich harmonickému spojení.

A přece jen ve spojení tom se najde poklid, rovnováha a tedy i štěstí. Jenom ve spojení tom může člověk dosáhnouti podmínek, nutných k jeho zdokonalení. Vítězství je než v rovnováze duální bytosti. —

Tato dualita, to jest úhrnné spojení muže a ženy, je tedy nutnou pro vývoj. Neboť tehdy jsou jako dva v jediném, nalézajíce druh v družce ukojení všech svých tužeb, všech svých aspirací a uskutečňujíce tak rovnováhu celé své bytosti na všech jejích stupních.

jediným řádným základem duality té je láska, láska svobodně cítěná, svobodně projádřená, která není ničím jiným než přirozenou affinitou nebo-li vzájemnou přitažlivostí, to jest žádostí a vůlí sloučiti obě komplementérní poloviny bytosti, které nerovnováha rozloučila.

Mimo lásku a když láska vyprchala, není více jednoty, pak stává jen lež, která plodí zmatek a neřád.

VIII. Kosmická sociologie.

Každý filosofický pojem člověka a vesmíru musí mít svůj logický odraz v organisaci lidských společností.

Kosmická Filosofie se nevymyká této povinnosti, a zde podáváme její hlavní stanoviska o některých podstatných bodech tohoto obsáhlého předmětu, který může být než zhruba ujasněn v našem stručném výkladu doktriny.

Přirozená morálka. Původ morálky je v životě. Život obsahuje její zákon. Všechny bytosti mají svou morální samosprávu, projádření to hlubokého zákona jich přirozenosti.

Toť přirozená morálka ve vlastním slova smyslu.

V Kosmické Filosofii se morálka ta shrnuje v jediném zákoně: zákoně Lásky, jejíž vyšší formou je Spravedlnost.

Zákon ten je universální. Je dokonce podmínkou Rovnováhy Kosmické, v níž se jedině může uskutečniti dokonalost všech tvarů.

Život je svatý,  protože jest projevem sil Nepochopitelného.

Není zla: tak zvané zlo je jen výsledkem nerovnováhy.

Společenská morálka. Vedle této věčné a přirozené morálky, která je vůbec nediskutovatelna, která se vnucuje všem tvarům, protože je i zákonem jich vývoje, stává morálka jiná, zcela relativní, sestavená lidmi na obranu jich zájmů a potřeb a respektovaná ostatně jich družinami.

Toť morálka společenská, různá v různých dobách a u různých lidí.

Kterou sledovat? Především přirozenou morálku. Je se nutno však přizpůsobiti také zákonům země. Toť zřejmou povinností všech členů nějakého celku a spravedlivé výkupné výhod, jež jim jich přidružení se k celku tomu skytá.

Zákony ty ostatně v zemi, která se už vyvíjí a která se počíná osvobozovati od pout pověry a nevědomosti, většinou souhlasí se zákonem Lásky.

Jestliže jsou některé dosud namířeny proti tomuto velikému sociálnímu zákonu, je potřebí pracovat legálně, pacificky, pomocí lidí zdravé víry a dobré vůle ku jich zlepšení nebo k jich přeměně, aby byli uvedeni v souhlas s ideálem Spravedlnosti, který zůstává neustále pochodní, která má vésti národy právě tak jako jednotlivce.

V každém případě se uskutečňuje pokrok jen tenkrát, šíříme-li Světlo a nikoli násilí.

Výchova Dítěte. Toť jeden z nejvážnějších problémů každé sociální organisace. Neboť v dítěti tvoříme ducha budoucích generací, v panenskou půdu jeho mozku sejeme pro vždy nejzdárnější pravdy nebo nejničivější bludy.

Všechna děcka se rodí bez poskvrny a je jim nutno vyložiti především hodně jasně, jakým nadpisem by je opatřily náboženské nebo společenské předsudky.

Každé dítě má právo na úplnou výchovu, to jest na přirozený rozvoj svých individuelních schopností, tak, aby mohlo samo zaujati své místo a plniti svou zvláštní úlohu v celém Člověčenstvu.

Výchovou takovou nesmí býti snad umělé přecpání jeho mozku, který je potom jen zrcadlem odrážejícím myšlenky jiných. Má se usilovat o svobodné rozpjetí jeho osobitosti a jeho schopností.

Výchova taková nesmí býti poskytována u vztahu s postavením a jměním rodičů, ale jen a jen ve vztahu s duševními schopnostmi dítěte.

Základem této soustavy je tedy primární výchova u každého táž. Pak po racionelní volbě jsou lépe nadaní vedeni od stupně k stupni až k nejvyššímu lidského poznání, tak, aby byla získána intellektuelní elita, opravdu nadaná jenom vnitřními dary a zásluhami.

Každá jiná soustava spočívá na špatném pojetí lidského vývoje a skytá jenom necelé výsledky, ač-li nejsou nebezpečné.

Úloha Ženy. Svým původem, svou povahou, svými schopnostmi jest Žena přední Utvařitelkou a její úloha ve vývoji Člověčenstva je úlohou hlavní.

Je proto nutno — ba naléhavo! — aby zaujala ve většině lidských společností místo, které jí náleží, a překážky, jež kladou zákony, mravy a víry jejímu rozvoji jsou dosavad příliš četné. Příliš často je dosud zotročena v pravém slova smyslu jako kdyby byla nižším tvorem.

Muž pozapomněl, že je mu žena rovna v celém rozsahu výrazu toho, dějinně i biologicky, a zneuznal práva, která měla tato druhá jeho polovina, aby zaujala své místo vedle něho pro společné zdokonalování dvou v jediném a pro úplné spojení v dualitu bytosti.

Od těch dob bylo nesmírně a bez ustání mrháno pathetickou silou, touto nejvyšší silou, která vládne světům. Odtud ona propast, která roste mezi mužem a  ženou čím více je intelligence ženina přístupna světlu, pudíc ji, aby se hlásila o právo, jež jí sobectví mužovo nadále odpírá.

Rovností nerozumíme ostatně onu protipřirozenou rovnost, kterou sledují některé feministické požadavky a které by skončily tím, že by mužovu úlohu převzala žena. Nikoli, muž a žena mají každý svou úlohu v Kosmu bytí a druh si nesmí podříditi druha. Každý má býti na svém místě a jsou-li místa ona stejná, jsou různé povinnosti.

Jsouc rovna muži, má žena právo na rovnou výchovu, která působí, že je s to opravdu sdíleti zásady a snahy toho, koho si vyvolí. Z toho stanoviska je zapotřebí ještě hodně pošinouti pokrok, aby byla žena vyrvána této mizerné sentimentální výchově, která deformuje její mozek, přeplňuje jej omyly a předsudky a činí ji neschopnou, aby na příště chápala nauky zdravého rozumu!

A přece, jenom svou intellektuelní emancipací bude dosaženo harmonie v lásce, která zůstává nadál lidským ideálem. Pak bude opravdu družkou muže, sdruženou úzce s jeho vnitřním, psychickým životem, bude jeho poklidem v únavě, jeho utěšitelkou v bolesti, jeho hvězdou ve tmách, jeho majákem v mlhách beznaděje, družkou, která je účastna všech jeho radostí a která mu pomáhá nést všechny jeho kříže. Ne-li, zůstane-li prázdným mozečkem, jakým je žel zhusta až dosud, bude mu jen břemenem, bičem nebo nepřítelkyní.

Tož, je zapotřebí hlásati hodně hlasitě právo ženy na úplnou pohlavní selekci (výběr), to jest se tří stanovisek, intellektuelního, psychického a fysického.

První povinností ženy jest zvoliti si muže, s nímž půjde ruku v ruce po cestě života.

Nechť zde společnost zasahuje, aby zaznamenala výběr ten, nemá příčiny, proč by toho neučinila. Toť opatření veřejného pořádku. Ale i neučiní-li toho, nemohlo by býti nikterak omezováno dobrovolné spojení těch, kdož toho nedbali, oddavše se sobě.

Může se však státi, že se muž a žena, kteří se domnívali, že najdou ve svém spojení duální bytost, zklamali, a že z různých příčin, když láska vyprchala, přejí si, ten či onen nebo oba najednou zlomiti toto spojení, které je již jenom přetvářkou. Tu je nutno, aby bylo respektováno právo manželské rozluky a aby se rozluka ta dála bez příhany a úhony pro ženu, která má zůstat svobodnou, aby hledala jinde úkoje, po němž touží a bez něhož zůstane její bytost jako květ, který svadá na stonku svém, aniž by byl mohl rozkvést.

Zajisté, tato rozluka není žádoucna. Ale nade všemi rozumováními, nade všemi předsudky jsou nepromlčitelná práva člověka, který nesmí býti odsouzen k tomu, aby zůstal na věky připoután k trosce vychladlé vášně, a který má právo ve jménu Lásky znovunabýti své svobody.

Všechna ostatní práva ženy vyplývají z tohoto práva na lásku, která je pro ni celým životem a která je strážkyní její důstojné povinnosti ženy a matky. Neboť mateřství je svaté a společnost je vázána veškerou ochrannou té, kteráž v lůně svém obnovuje zázračné dílo Tvorby.

Dokavad nebudou ženě dána opětně její práva, dokud nebude seznána prakticky rovnost činného a trpného, bude vývoj celého Lidstva, abychom tak řekli, neproveditelen, neboť bez rovnosti není možnou žádná opravdová dualita a bez duality není trvalého vývoje.

Mravní úroveň společnosti na cestě vývoje může býti seznána z toho, jak se se ženou nakládá ve společnosti té!

Hierarchický Řád. Jakmile procitne passivní Substance k činnosti pod vlivem projevených sil Nepochopitelného, roztřídí se řádně a utvoří ihned hierarchii ve svých hutnotách.

Hierarchie je tedy přirozeným zákonem, který ovlivňuje utváření každé skupiny.

Ale hierarchie ta neměla by býti založena ani na bohatství ani na rodu. Může kotviti jen v Intelligenci, protože je Intelligence světlo, které ozařuje, které utváří, které vyvíjí. Je toliko jediné království, jediná aristokracie, aristokracie intelligence.

Společenský ideál. Každá společnost má nějaký cíl, jde za nějakým ideálem. Co je ideálem Kosmické Sociologie?

Je obsažen v těchto několika slovech: „Vývoj celého Lidstva, aby mohlo projeviti Božskou Jednotu, jejíž jest pláštěm a svatyní.“

Naším jediným cílem jest zlepšení truchlého dnešního stavu Lidstva a manifestace Božstva, které nese každý v sobě, člověkem.

Chceme nevyvinutého kollektivního člověka vysvoboditi z hrozného stavu, v němž vegetuje, abychom ho povznesli, oduševnili a obzvláště naučili samostatně myslet, aby dovedl používat svých intellektuelních schopností, až pochopí svou zodpovědnost a úlohu, která je mu ve vesmíru přidělena.

Chceme konečně připravovati Obnovu, která vrátí Člověku jeho moc, jeho práva a jeho vládu nad fysickým stavem, jehož je právoplatným Králem a předním Vyvíjitelem.

IX. Praktické pokyny.

1.

Silte a živte své tělo pokud možno nejvíce. Máť největší cenu pro vaše individuelní zdokonalování. Je ochranným obalem vašich ostatních principů bytí a uvnitř obalu toho mohou se principy nerušené vyvíjeti.

2.

Nevěřte těm, kteří hlásají, že je tělo opovrženíhodno a že je vaše budoucnost v tajemných zředěních. Tělo je podstatnou částí vašeho . Vaším domovem a vaším dědictvím je země a ne nějaké neurčitelné, neznámé nebe. Dnešní nedokonalost člověka zabraňuje mu uskutečniti zázračné schopnosti, které v sobě chová a které musí ze země učiniti místo rozkoší. Nadejde však doba, kdy schopnosti ty budou uskutečněny a tehdy uzříme, ana povstává nová země, na níž člověk bude vyvíjet bez překážek veškeré tvary k nekonečné dokonalosti.

3.

Nedejte se ovládnouti ať už úmyslně nebo nevědomě myšlenkou na stáří a smrt. Zůstaňte mladí, zůstaňte silní a uchovejte si na vždy nepřekonatelnou vůli žíti. Snažte se prodloužiti svůj život pokud možno nejvíce, žijte zdravý a přirozený život podle zákonů hygienických a snažte se udržeti hlavně v rovnováze nervové.

4.

Abyste dosáhli rovnováhy té, je nutno, abyste si osvojili své já. To se stane, když ovládnete svoje vášně, své touhy, nespořádané vzněty, které vámi lomcují a když podrobíte kontrole svého vyššího já právě tak své skutky zevnější (své skutky a svá slova).

Nervová rovnováha je prvou podmínkou, chceme-li si skutečně prodloužiti život.

5.

Buďtež klidní, buďtež trpěliví. Nesežehejte života svého neustálým zdáním zítřku a o dni, jejž právě žijete. Uskutečnění vašich pojetí a vašich tužeb jednou vyzraje a vaše neplodné vzrušení je nepošine ani o minutu ku předu. Trpělivost je přední podmínkou rovnováhy.

6.

Žijte prostě, žijte střídmě. Vystříhejte se přepychu, který plodí než pýchu a domýšlivost. Nebuďtež otroky zvyklostí, jež jsou zvány světskými a jichžto dětinskosti není rovna než nicota, kterou po sobě zanechávají.

7.

Věnujte část svého života činnosti, část odpočinku. Odpočinek je nutný pro váš osobní vývoj, poněvadž jest stavem příznivým pro přijetí sil a pro jich assimilaci. Nedostatek poklidu je jednou z nejčastějších příčin nervové nerovnováhy.

8.

Vystříhejte se pýchy. Nesnažte se rovnati těm, kdož jsou vyššími zásluhou a intelligencí vás. V přírodě není rovnosti. Každý však má svou úlohu a svůj význam a právě tak jako je nutna součinnost všech vašich údů, aby vaše tělo žilo, tak je i nutnou součinnost všech lidí dobré vůle k dokonalosti Vesmíru.

Nejprostší člověk se může vyvinout ve svých skrovných podmínkách právě tak jako ten, kdo září na vrcholu hierarchie.

9.

Buďtež upřímní. Nejenom onou relativní upřímností, která spočívá v tom, že neklameme svých bližních, ale tou absolutní upřímností, která spočívá v tom, že neklameme sebe a zvláště že nasloucháme volání svého svědomí.

10.

Buďtež pokorní. Ne tou pokorou, která se zneuznává, snižuje a přináší oběti ze samé horlivosti, ale onou, která nám poskytuje přesné měřítko o naší ceně, aniž by nás dráždila a pokořovala.

11.

Budtež odvážní. Ne tou odvahou, která nás pudí k šíleným podnikům, které by oslepily naše bližní a která je jen jinou formou pýchy, ale onou klidnou, rozmyslnou odvahou, která spočívá v tom, že bojujeme proti sobě, podrobujíce se kontrole svého svědomí a že uvedeme své skutky ve shodu se svým přesvědčením.

12.

Buďtež prozíraví. Nedejte se odraditi prvními nesnázemi, s kterými se setkáte ve vnitřním svém vývoji. Cesta k dokonalosti je často zatarasena překážkami, které ostatně pocházejí než od nás, vyvolány naším sobectvím, naší leností, naší zbabělostí. Buďtež prozíraví a každý krůček ku předu bude vám snažší.

13.

A konečně buďte milosrdní. Ne tím milosrdenstvím, které se vzdává ku prospěchu prvého vyskytnuvšího se utrpení a které ve zvučných slovech jest než jinou formou falešné sentimentality, ale oním milosrdenstvím, úzkostlivým zachovatelem zákonného práva druhého člověka, které dává každému, což jeho jest a jehož vyšší formou je Spravedlnost.

14.

Upřímnost, pokora, odvahaprozíravost jsou čtyřmi sloupy v základech Lásky, na nichž spočívá chrám Vědění, v němž chováme poklad Moudrosti.

15.

Nesvěřujte osudu svého nikomu. Buďtež pány sobě a pátrejte jen ve svém rozumu a svědomí po pravidlech svého jednání.

16.

Vystříhejte se pěstovat styky s bytostmi astrálními, jichž neznáte, jestliže nejste náležitě chráněni hierarchickým postupem. Zajisté, mezi bytostmi těmi nejsou všechny nepřátelské a mnohé jsou dobré zemi i člověku. Ale obecně nemáte prostředku, jímž byste rozeznali dobré od zlých a nejlépe je pro vás, abyste se nevrhali do příhod, při nichž se uvádíte v nebezpečí, že porušíte svou nervovou a niternou rovnováhu.

Nechte bohů na nebesích a starejte se než o zemi, kde je práce, již máte vykonati, nesmírná.

17.

Z těchže důvodů se vystříhejte vyvolávati mrtvé. Evokace mrtvých je vždy nebezpečnou a odsouzeníhodnou pro poprvé.

Zdaří-li se, což se stane velmi zřídka za podmínek, v nichž pracují ti, kdož se oddávají praktice spiritismu, je znásilněním zákona Lásky, neboť ruší poklid těch, kdož podstoupili rozluku jich nervo-fysického principu a může míti pro ně nejvážnější důsledky.

Nepodaří-li se, což se zhusta stává, vydává nás, aniž bychom o tom věděli, přímému styku s Nepřáteli, kteří béřou na se podobu zemřelých a kteří při té příležitosti se nás snaží posednouti, ovládnouti a zmocniti se tak jaksi podstatné části našich živých sil.

Nešťastný sensitiv nebo medium, ponechán sám sobě bez opory, bez vůdce, bez ochrany, domnívá se, že poskytuje duši vašich drahých mrtvých prostředky ku projevu. Ve skutečnosti vchází než ve styk s Nepřáteli, kteří ho klamou, kteří ho vyčerpávají a týrají.

V tom je nebezpečí těchto praktik spiritismu, které končí nejčastěji nervovou a mentální nerovnováhou těch, kdož se jim oddávají. —

18.

Nevzdávejte úcty žádnému osobnímu Bohu. Zbožňování zevnějších nebo osobních božstev nebo bytostí, které se vymykají našemu normálnímu pojetí, je nezdůvodněné a nepřípustné.

19.

Nedovolte nikomu, aby si osoboval úlohu prostředníka mezi vámi a božským původem. Bůh je ve vás. Které vzývání, která modlitba se může vyrovnati tomu, ovládáme-li sebe, podřídíme-li se cele kontrole Božské Intelligence, která je Světlem naší duše?

Ráj člověka není na nebesích. Je na Zemi a náleží Člověku — jedině Člověku! — jenž má zde uplatniti zdokonalení všech tvorů dobré vůle, jichž je právem svého původu králem a zákonným Vyvinovatelem.

20.

Každý jiný kult je schismatem a urážkou Božské Jednoty, která je přioděna a projevována všemi tvary.

Vystříhejte se tedy, abyste se dali strhnouti politikou, zvyklostí nebo pověrou a chovejte ve svém nitru jenom jediné vyznání víry, jedině důstojné vyvinutého člověka, psycho-intellektualisty, v němž se projevilo Božské Světlo:

Naše Já je naším Bohem. My a Božství, které je v nás, jedno jsme.

*        *        *

Takové jsou celkem nauky Kosmické Filosofie v jich nejpodstatnějších principech. Ale tento stručný výklad může vám poskytnout jen nedokonalou představu o kráse této v pravdě universální doktriny, která obejímá celý Vesmír v jeho nekonečných projevech.

Může být jen východiskem vyššího, prohloubenějšího studia, v němž se budou střídat bez ustání nové obzory, které budou zvětšovat víc a více okruh našeho vědění a přivedou nás k dokonalému pochopení Božského Světla.

Kosmická Filosofie však se nevnucuje nikomu, ani myšlence, ani slovu, ani přesvědčení.

Je filosofií a nikoli dogmatem.

Nesnaží se míti stoupenců, ani obraceti někoho na víru a tím spíše viklat někoho u víře, kdo je spokojen.

Obrací se než k těm, jimž víra nestačí a kteří žízní po vyšším, mocnějším poznání. Jim nabízí své úbělové Světlo jako maják uprostřed noci, aby je prozářila a vedla po úzké stezce, na níž budou moci zdokonaliti své vyšší Já.




1 Attribut je zvláštní schopnost, povždy neosobní, svrchované moci. Emanace (výron) je duchovní pojem Vyronitele, přioděný ve hmotné hustoty buď Vyronitelem, buď samým sebou. Výron může býti neodvislý od svého Vyronitele. Útvar (formace) je bytost, zplozená Emanací pomocí hmoty, kterou má k disposici. Je tedy vždy bytostí individuelní, neodvislou od svého Utvařitele.

 

 

 


knihovna(Přeloženo z francouzského originálu Principes généraux de la philosophie cosmique vydaného v Paříži roku 1907. Vydáno v Knihovně Isidy v redakci Otokara Griese, nákladem Ústředního nakladatelství okkultních děl, Otokar Griese, Praha-Žižkov, Táboritská ulice číslo 13., R. 1907.)
אבלס